Milí příznivci.

Tento blog v této podobě zde končí.

Zajímají mě mezilidské vztahy. K mým nejdůležitějším hodnotám, které podporuji, patří odpovědnost, jednoduchost, spolupráce a upřímnost. O tom všem píšu. Vše co se dozvím, se můžete dozvědět též, na kurzech, které organizuji.

Pokud vás zaujaly mé články, jste vítáni na mé stránce  jklimesova.cz v rubrice BLOG.

 

 

Categories: Nezařazené

Lysou skálu najdeme nedaleko Starých Splavů. Je to čedičový útvar se zbytky stepní vegetace a také přírodní památka. Vede na ni značená turistická cesta. Patří mezi tzv. Provodínské kameny.  Ale ze všech kamenů je přístupná jen tato skála. Lidově se jí říká Spící panna. Prý připomíná při pohledu z větší vzdálenosti nakadeřenou hlavu spící mladé dívky. Nevím, to jsem tedy neviděla i když nakadeřeného čediče bylo kolem dost a dost.

Udělali jsme si tam výšlap. Přála jsem si to už dlouho. Je to totiž místo, ze kterého je nádherný rozhled do všech stran. Výstup na ni je trochu náročnější, hlavně když je mokro, protože mokrý čedič klouže. Ale my měli kliku, bylo sucho.

A odměnou nám byl panoramatický výhled na Říp, Klíč, Sedlo, Špičák, Vlhošť, Ralsko, Ještěd, Borný, Bezděz, pohoří Lužických hor…. A taky letiště Hradčany.

spici-pana

Potvrdil se mi názor, že pro zajímavý výhled do kraje není nutné lézt na nejvyšší horu v okolí, ale že může být i v místě, kde by ho člověk nečekal. Což ostatně potvrdili i lidé, kteří šli dolů, když my jsme stoupali nahoru.

„ Je tam úžasný výhled“.

A kolik jich šlo dolů, tolikrát jsme to slyšeli. Měli pravdu.

Je to jako metafora v životě. Každý člověk má svou hodnotu a svůj význam, nejen ti, kdo dělají něco „velkého“.

Ze Spící panny jsou vidět i Tatry. Nevěříte? Běžte se podívat.

_______________________________________________________________________________

V nedalekém pískovém lomu, který je vidět ze shora, můžete vidět  nákladní Tatry, odvážející písek. :)

 

Vzpomínka na Vysoké Tatry před třemi lety. Psala jsem si deník ve verších.

ŠTRBSKÉ PLESO, září 2013

            U Smreku a u Plesa             

naše nová adresa

Šli jsme velkou túru

stoupali jsme vzhůru

Sedielko a Priečne sedlo

na Zbojničke nebylo už žádne jedlo

VysokeTatry_130830 243

Nejvyšší a nejtěžší

to člověka potěší

Dolů ve tmě bojím se

jako bych šla po římse

Podaná ruka je jistota a jasná zpráva,

že dojdu dolů živa a zdráva

V Grandhotelu Bellevue

navštěvujem bazén

Nevyužít relaxace

mohl by jen blázen

Bielovodská dolina, nezdá se to sice,

ale je delší než Lovosice

Zkracujeme cestu stopem tam

geodeti mávaj nám

Prielom už se blíží

z výšky na nás shlíží

Řetězy a kramle

zvládli jsme je hravě

VysokeTatry_130830 935

Cestou dolů jdeme potichu,

abychom nevyplašili stádo kamzíků

A ještě sviště

lépe ho vyfotíme příště

Hvězdy ve tmě krásně září

Velký vůz nás doprovází

Velickou dolinou

jdeme známou krajinou

Štíty na nás z výšky shlíží

Polský hřeben už se blíží

A Východní Vysoká

kouká na nás z vysoka

Náhle jsme nahoře

naše srdce jásá

Z úst se line užaslé

Kurva to je krása

Při pohledu ze shora

roste ve mně pokora

Vodopád Skok zurčí

davy pod ním hučí

P1020367

Hrdé štíty krásu jistí

pohled na ně duši čistí

Mlynická dolina sluncem prozářena

u Capieho plesa je túra ukončena

Tatranská Javorino jsme tu zas

Kopské sedlo vítá nás

Brnčálka toť úkryt jistý

před deštěm to střecha jistí

Do Tatranské Lomnice

pospícháme velice

Cestou dolů: Kam je dali?

hrdé štíty mlha halí

Zahnuli jsme, jdeme přes

vyroste tu LIDL les

Zase plavčo v bazénu

protahujem svaly

vířivka a teplá voda

to je to to pravý

P1020509

Ze Ždiaru Strednice Monkovou dolinou

šlapeme nahoru cestou tou jedinou

Cestou strmě stoupáme

A v potu se koupáme

Monková dolina, bláto a louže

namoklý vápenec šíleně klouže

Nahoře už prší

déšť výhledy ruší

Cestou dolů do Lomnice

promokli jsme převelice

V električke v teple

ždímu si fusekle

Sním o tom mít suché nožky

nechci mít mokré ponožky

Zase leje jako ďas

v bazénu jsme zas a zas

Nemá cenu chodit vzhůru

nejdeme na žádnou túru

Čas se krátí, končíme

do Prahy zpět frčíme

Příští rok v jarněletní čas

Belanky, my přijdem ZAS

P1030919

Víte co je rozhodovací paralýza? Když se nemohu rozhodnout.

Chci tyhle šaty nebo ty druhé? A co nějaké jiné? Já nevím. Tak váhám a přemítám a výsledkem je, že si nějaké buď vezmu, nebo nevezmu. Mám osobní zkušenost, že když vezmu, nějak se v nich necítím a stejně je nenosím. To vše mě stojí čas, energii i peníze a já nemám radost z nové věci. Jak to tedy udělat, abych měla jasno?

Říká se tomu „začít od konce“.

To znamená uvědomit si, co chci, jaké požadavky mají šaty splňovat (pro jaký účel je mám, jaký materiál, barvu, střih,…), lépe se mi pak vybírá.

Když vím, že nechci černé šaty, je pro mě jasnější, kterou barvu minu.

Mít v sobě jasno a vědět co chci, mi zjednodušuje život mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

P1020869

Ve společnosti, ve které pracuji, dává zaměstnavatel zaměstnanci, vždy k určitému výročí délky zaměstnání ve firmě, na výběr z několika dárků, jako poděkování.

Ptala jsem se kolegyně, která měla výročí, co si vybrala. Dozvěděla jsem se, že tam toho, co by ji lákalo, moc nebylo. Foťák si nevzala, protože si nebyla jistá, že by měl nastavenou češtinu. Dárky totiž posílá evropská centrála společnosti. Co si nakonec vybrala nevím.

Uvědomila jsem si, že mám v sobě jasno.

Pokud se mi nic nebude líbit, nic si nevezmu,“ pravila jsem kolegyním.

Údiv, který jsem tím vyvolala, mě překvapil.

No tak si něco vyber a pak to někomu dej,“ pravila jedna.

Tak si vem ten foťák a dej mi ho,“ pravila ta kolegyně, která mi dvě minuty před tím říkala, proč ho nechce.

Cítila jsem z jejich postoje odsudek: „ta je ale hloupá“.

Nevím, jestli si to opravdu myslely, ale já jsem tam něco takového vnímala.

Uvědomuji si, kolik klidu a energie mi přináší, když vím, co chci.

Nemusím si vybírat dárek a pak přemýšlet, kam s ním. Nebudu si „zakrámovávat“ byt věcmi, které nechci a mám je jen proto, že byly zadarmo. Vymýšlení co s nimi mě stojí další energii a čas. A ty já mohu věnovat něčemu jinému.

Vědět co chci, ta JASNOST, mi přináší klid do života.

Categories: osobní rozvoj, vztahy

Když přijel výtah, nastoupili jsme do něj. Maminka s asi tříletým kloučkem, jejich babička a já. Chlapeček měl na sobě svítivě žlutou vestičku a v ruce třímal přilbu. Jak se tak vrtěl, praštil se do hlavy.

Vykulil oči, chvíli si drbal postižené místo a koukal na babičku.

Nebolí,“ pravil po chvilce.

Já už myslela, že začneš brečet,“ podotkla babička a pokračovala „ hasiči přece nebrečí.“

Aha, tak proto ta vestička a přilba. Chlapeček jen koukal na maminku a babičku a stále si mnul postižené místo.

Takhle nás to naučili. Neprojevovat emoce. Jako by to bylo něco špatného nebo nevhodného. Jenže příroda nás jimi obdařila s určitým úmyslem. Emoce jsou signály těla, které nám něco hlásí. A když je potlačíme, těžko pak můžeme vědět, co nám chce tělo říct.

Co si asi klučina odnese do života?

dítě hasič

Ale když to hasiče hodně bolí, tak taky může brečet,“ pravila laskavě maminka.

Mé srdce se zaradovalo nad tou odpovědí. Možná je to první krůček ke změně. Naučit děti, že vyjadřovat emoce je v pořádku a pomoci jim pochopit, co se v nich odehrává. Když to totiž vím, mohu si vybrat, jak budu reagovat. A to zcela zásadně mění situaci. Přestávám být ve vleku emocí, přestávám se cítit bezmocně, ale jsem to já, kdo vládne svému životu.

Když v sobě emoce zavřu už jako dítě, nevím si pak s nimi rady ani jako dospělá. Pak se lehce může stát, že slova, kterými chci poskytnout útěchu, zní jako by útočně a míjí se účinkem.

Znám to z vlastní zkušenosti.

Uvědomuji si, jak mizerně se cítím, když něco zkazím, popletu, zvojtím. Většinou, v tu chvíli, se mě okolí snaží utěšit a já mohu slyšet.

Nic si z toho nedělej.“

To se stane.“

Nebreč!“

No bóže, to nic není.“

Nebul, vždyť se nic tak hrozného nestalo.“

Přece kvůli tomu nebudeš brečet.“

Tak už nebreč!“

Tato poslední věta byla vyřčena téměř rozkazujícím způsobem. Jako by si člověk, který ji pronesl, nevěděl rady s emocí toho druhého. Protože své emoce má potlačené, neví si rady ani s emocemi jiných. Místo soucitu vnímám rozkaz. NEBREČ!

Jak jinak mi zní soucitná empatie.

Vyčítáš si, že sis nedala větší pozor?“

JO.“

Cítíš se jako debil?“

JO.“

Máš na sebe vztek?“

JO.“

Cítíš se jako nula?“

JO, cítím se jako ÚPLNÁ nula.“

Mrzí tě, že to byla zbytečná chyba, a kdyby sis dala větší pozor, nemuselo se to stát?“

JO.“

A s každým dalším JO přichází úleva. Cítím, že ten člověk mi opravdu rozumí a zajímá se, jak se cítím. Nehodnotí ani nekritizuje, co se stalo. Chápe jak mi je a poskytuje mi laskavý soucit, který v tuhle chvíli potřebuji ze všeho nejvíc. To je síla EMPATIE.

Jaký je to rozdíl proti téměř rozkazujícímu NEBREČ!

Jak říká Marshall Rosenberg, autor Nenásilné komunikace:

Klíčovou složkou empatie je naše přítomnost: Jsme plně s druhým člověkem i s tím, co právě prožívá. Tato hodnota „BÝT PŘÍTOMEN“ odlišuje empatii od rozumového porozumění či sympatie.“

Teď jen, jak to dostat do života.

Učím se zacházet se svou odpovědností. To znamená vidět hranice toho, co moje odpovědnost je, a vidět i hranice toho, co už moje odpovědnost není.

Takhle to zní možná jednoduše, ale v praxi zjišťuji, že to tak snadné není.

Naučila jsem se totiž přijímat cizí odpovědnost za svou. Výsledkem bylo napětí v těle, kdy hlavně mé trapézy protestovaly. Bodeď ne, když jsem na nich tahala cizí starosti. A také byl ve mně téměř nepřetržitý stres. Byl jakoby skrytý na pozadí, takže jsem ho skoro nevnímala. Byl mojí součástí, patřil ke mně, a já si na něj zvykla.

Až nyní, když se učím znát své hranice, ho začínám vidět.

tučňák - kopie

Stalo se mi například, že mě známá požádala o spolupráci. Ona mi dodá písemné podklady, já je doplním a k určitému datu odešlu k publikaci. A pak od ní přišel mail, který mě trknul. Trknul mě proto, abych si všimla. Prosila mě v něm totiž, až se bude blížit termín publikace, abych jí připomněla, že mi má poslat ty materiály.

Moje tělo zaprotestovalo. To bylo to trknutí. Tím, že se učím tělu naslouchat, jsem zachytila tlak v břiše. Tím mě tělo upozornilo, že se děje něco, co se mi nelíbí. Ano, kdybych jí vyhověla, šla bych proti sobě. Upozadila bych sebe. Tak jak jsem to dělávala dříve, naprosto běžně a samozřejmě. Vůbec mi to tehdy nepřišlo divné.

Když jsem v sobě měla jasno, bylo pro mě lehké tuto prosbu odmítnout bez pocitu viny. Ano, tohle je důležité. Umět odmítnout bez pocitu viny.

Já neodmítám jí, jen tím odmítnutím potřebuji naplnit svoji potřebu. Zde to je potřeba odpovědnosti za sebe, ne za druhé. Neodmítám ani spolupráci, jen nechci vyhovět její prosbě, protože v tom vnímám, že ONA svoji odpovědnost za včasné poslání materiálu, přesunula na MĚ.

Cítila jsem velkou úlevu a vděčnost za to, co mě učí nenásilná komunikace. Díky tomu pomalu odbourávám napětí a vždy přítomný stres v těle. Ono by se řeklo, že je to takové „malé nic“. Ale kolik já jich v sobě měla! Jak zcela automaticky jsem hlídala různé termíny, které se mě vůbec netýkaly.

Jak mně se ulevilo, když se o ty „malé nic“ nestarám. A tělo mi to dává také najevo. Je uvolněnější a letité potíže se zatuhlými trapézami jsou ty tam. Cítím se svobodněji, volněji a s lehkostí kráčím životem.

Komunikace je poslední dobou moje oblíbené téma.

Šla jsem do lékárny koupit si náplast.

Dobrý den, chtěla bych prodyšnou náplast.“

Nerozumím.“

No, polštářkovou náplast, která je prodyšná.“

Nerozumím slovu prodyšná.“

Aby mi rána pod náplastí dýchala. Když se mi na ni dostane voda, tak bude rána vlhká. U neprodyšné náplasti by se tam voda nedostala.“

Začínala jsem v sobě cítit zmatek. Jaká slova používají lékárníci, když tomuhle nerozumí? Třeba slovo prodyšná není to správné. Třeba je správně slovo smáčivá (opak nesmáčivé). Ale to už se ke mně blížila lékárnice s krabičkou náplastí v ruce. A co stálo na krabičce? PRODYŠNÁ. Jenže velikost byla asi tak na koně a ne na můj prst.

Máte nějakou menší?“ a ukázala jsem bolavý zalepený prst, jak asi velikou potřebuji.

Znovu odešla a po chvíli se vrátila s jinou značkou a menší velikostí. Hned mi ukazovala, že na krabičce je napsáno Prodyšná. Jo, ale taky tam bylo napsáno, že polštářek je napuštěn hojivou mastí.

Já bych ale potřebovala prodyšnou náplast se suchým polštářkem, aby byla rána v suchu, krytá a dýchala.“

Nemáme!“

Možná mi paní lékárnice nerozuměla, protože jsem hned na začátku neřekla úplně přesně, co opravdu potřebuji. Nevím. Aspoň jsem si to natrénovala.

V jiné lékárně jsem to ze sebe vysypala naráz, ukázala prst a dostala ihned to, co jsem potřebovala.

Inu kouzlo komunikace.

Categories: osobní rozvoj, vztahy