Vzpomínka na Vysoké Tatry před třemi lety. Psala jsem si deník ve verších.

ŠTRBSKÉ PLESO, září 2013

            U Smreku a u Plesa             

naše nová adresa

Šli jsme velkou túru

stoupali jsme vzhůru

Sedielko a Priečne sedlo

na Zbojničke nebylo už žádne jedlo

VysokeTatry_130830 243

Nejvyšší a nejtěžší

to člověka potěší

Dolů ve tmě bojím se

jako bych šla po římse

Podaná ruka je jistota a jasná zpráva,

že dojdu dolů živa a zdráva

V Grandhotelu Bellevue

navštěvujem bazén

Nevyužít relaxace

mohl by jen blázen

Bielovodská dolina, nezdá se to sice,

ale je delší než Lovosice

Zkracujeme cestu stopem tam

geodeti mávaj nám

Prielom už se blíží

z výšky na nás shlíží

Řetězy a kramle

zvládli jsme je hravě

VysokeTatry_130830 935

Cestou dolů jdeme potichu,

abychom nevyplašili stádo kamzíků

A ještě sviště

lépe ho vyfotíme příště

Hvězdy ve tmě krásně září

Velký vůz nás doprovází

Velickou dolinou

jdeme známou krajinou

Štíty na nás z výšky shlíží

Polský hřeben už se blíží

A Východní Vysoká

kouká na nás z vysoka

Náhle jsme nahoře

naše srdce jásá

Z úst se line užaslé

Kurva to je krása

Při pohledu ze shora

roste ve mně pokora

Vodopád Skok zurčí

davy pod ním hučí

P1020367

Hrdé štíty krásu jistí

pohled na ně duši čistí

Mlynická dolina sluncem prozářena

u Capieho plesa je túra ukončena

Tatranská Javorino jsme tu zas

Kopské sedlo vítá nás

Brnčálka toť úkryt jistý

před deštěm to střecha jistí

Do Tatranské Lomnice

pospícháme velice

Cestou dolů: Kam je dali?

hrdé štíty mlha halí

Zahnuli jsme, jdeme přes

vyroste tu LIDL les

Zase plavčo v bazénu

protahujem svaly

vířivka a teplá voda

to je to to pravý

P1020509

Ze Ždiaru Strednice Monkovou dolinou

šlapeme nahoru cestou tou jedinou

Cestou strmě stoupáme

A v potu se koupáme

Monková dolina, bláto a louže

namoklý vápenec šíleně klouže

Nahoře už prší

déšť výhledy ruší

Cestou dolů do Lomnice

promokli jsme převelice

V električke v teple

ždímu si fusekle

Sním o tom mít suché nožky

nechci mít mokré ponožky

Zase leje jako ďas

v bazénu jsme zas a zas

Nemá cenu chodit vzhůru

nejdeme na žádnou túru

Čas se krátí, končíme

do Prahy zpět frčíme

Příští rok v jarněletní čas

Belanky, my přijdem ZAS

P1030919

Víte co je rozhodovací paralýza? Když se nemohu rozhodnout.

Chci tyhle šaty nebo ty druhé? A co nějaké jiné? Já nevím. Tak váhám a přemítám a výsledkem je, že si nějaké buď vezmu, nebo nevezmu. Mám osobní zkušenost, že když vezmu, nějak se v nich necítím a stejně je nenosím. To vše mě stojí čas, energii i peníze a já nemám radost z nové věci. Jak to tedy udělat, abych měla jasno?

Říká se tomu „začít od konce“.

To znamená uvědomit si, co chci, jaké požadavky mají šaty splňovat (pro jaký účel je mám, jaký materiál, barvu, střih,…), lépe se mi pak vybírá.

Když vím, že nechci černé šaty, je pro mě jasnější, kterou barvu minu.

Mít v sobě jasno a vědět co chci, mi zjednodušuje život mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

P1020869

Ve společnosti, ve které pracuji, dává zaměstnavatel zaměstnanci, vždy k určitému výročí délky zaměstnání ve firmě, na výběr z několika dárků, jako poděkování.

Ptala jsem se kolegyně, která měla výročí, co si vybrala. Dozvěděla jsem se, že tam toho, co by ji lákalo, moc nebylo. Foťák si nevzala, protože si nebyla jistá, že by měl nastavenou češtinu. Dárky totiž posílá evropská centrála společnosti. Co si nakonec vybrala nevím.

Uvědomila jsem si, že mám v sobě jasno.

Pokud se mi nic nebude líbit, nic si nevezmu,“ pravila jsem kolegyním.

Údiv, který jsem tím vyvolala, mě překvapil.

No tak si něco vyber a pak to někomu dej,“ pravila jedna.

Tak si vem ten foťák a dej mi ho,“ pravila ta kolegyně, která mi dvě minuty před tím říkala, proč ho nechce.

Cítila jsem z jejich postoje odsudek: „ta je ale hloupá“.

Nevím, jestli si to opravdu myslely, ale já jsem tam něco takového vnímala.

Uvědomuji si, kolik klidu a energie mi přináší, když vím, co chci.

Nemusím si vybírat dárek a pak přemýšlet, kam s ním. Nebudu si „zakrámovávat“ byt věcmi, které nechci a mám je jen proto, že byly zadarmo. Vymýšlení co s nimi mě stojí další energii a čas. A ty já mohu věnovat něčemu jinému.

Vědět co chci, ta JASNOST, mi přináší klid do života.

Categories: osobní rozvoj, vztahy

Když přijel výtah, nastoupili jsme do něj. Maminka s asi tříletým kloučkem, jejich babička a já. Chlapeček měl na sobě svítivě žlutou vestičku a v ruce třímal přilbu. Jak se tak vrtěl, praštil se do hlavy.

Vykulil oči, chvíli si drbal postižené místo a koukal na babičku.

Nebolí,“ pravil po chvilce.

Já už myslela, že začneš brečet,“ podotkla babička a pokračovala „ hasiči přece nebrečí.“

Aha, tak proto ta vestička a přilba. Chlapeček jen koukal na maminku a babičku a stále si mnul postižené místo.

Takhle nás to naučili. Neprojevovat emoce. Jako by to bylo něco špatného nebo nevhodného. Jenže příroda nás jimi obdařila s určitým úmyslem. Emoce jsou signály těla, které nám něco hlásí. A když je potlačíme, těžko pak můžeme vědět, co nám chce tělo říct.

Co si asi klučina odnese do života?

dítě hasič

Ale když to hasiče hodně bolí, tak taky může brečet,“ pravila laskavě maminka.

Mé srdce se zaradovalo nad tou odpovědí. Možná je to první krůček ke změně. Naučit děti, že vyjadřovat emoce je v pořádku a pomoci jim pochopit, co se v nich odehrává. Když to totiž vím, mohu si vybrat, jak budu reagovat. A to zcela zásadně mění situaci. Přestávám být ve vleku emocí, přestávám se cítit bezmocně, ale jsem to já, kdo vládne svému životu.

Když v sobě emoce zavřu už jako dítě, nevím si pak s nimi rady ani jako dospělá. Pak se lehce může stát, že slova, kterými chci poskytnout útěchu, zní jako by útočně a míjí se účinkem.

Znám to z vlastní zkušenosti.

Uvědomuji si, jak mizerně se cítím, když něco zkazím, popletu, zvojtím. Většinou, v tu chvíli, se mě okolí snaží utěšit a já mohu slyšet.

Nic si z toho nedělej.“

To se stane.“

Nebreč!“

No bóže, to nic není.“

Nebul, vždyť se nic tak hrozného nestalo.“

Přece kvůli tomu nebudeš brečet.“

Tak už nebreč!“

Tato poslední věta byla vyřčena téměř rozkazujícím způsobem. Jako by si člověk, který ji pronesl, nevěděl rady s emocí toho druhého. Protože své emoce má potlačené, neví si rady ani s emocemi jiných. Místo soucitu vnímám rozkaz. NEBREČ!

Jak jinak mi zní soucitná empatie.

Vyčítáš si, že sis nedala větší pozor?“

JO.“

Cítíš se jako debil?“

JO.“

Máš na sebe vztek?“

JO.“

Cítíš se jako nula?“

JO, cítím se jako ÚPLNÁ nula.“

Mrzí tě, že to byla zbytečná chyba, a kdyby sis dala větší pozor, nemuselo se to stát?“

JO.“

A s každým dalším JO přichází úleva. Cítím, že ten člověk mi opravdu rozumí a zajímá se, jak se cítím. Nehodnotí ani nekritizuje, co se stalo. Chápe jak mi je a poskytuje mi laskavý soucit, který v tuhle chvíli potřebuji ze všeho nejvíc. To je síla EMPATIE.

Jaký je to rozdíl proti téměř rozkazujícímu NEBREČ!

Jak říká Marshall Rosenberg, autor Nenásilné komunikace:

Klíčovou složkou empatie je naše přítomnost: Jsme plně s druhým člověkem i s tím, co právě prožívá. Tato hodnota „BÝT PŘÍTOMEN“ odlišuje empatii od rozumového porozumění či sympatie.“

Teď jen, jak to dostat do života.

Učím se zacházet se svou odpovědností. To znamená vidět hranice toho, co moje odpovědnost je, a vidět i hranice toho, co už moje odpovědnost není.

Takhle to zní možná jednoduše, ale v praxi zjišťuji, že to tak snadné není.

Naučila jsem se totiž přijímat cizí odpovědnost za svou. Výsledkem bylo napětí v těle, kdy hlavně mé trapézy protestovaly. Bodeď ne, když jsem na nich tahala cizí starosti. A také byl ve mně téměř nepřetržitý stres. Byl jakoby skrytý na pozadí, takže jsem ho skoro nevnímala. Byl mojí součástí, patřil ke mně, a já si na něj zvykla.

Až nyní, když se učím znát své hranice, ho začínám vidět.

tučňák - kopie

Stalo se mi například, že mě známá požádala o spolupráci. Ona mi dodá písemné podklady, já je doplním a k určitému datu odešlu k publikaci. A pak od ní přišel mail, který mě trknul. Trknul mě proto, abych si všimla. Prosila mě v něm totiž, až se bude blížit termín publikace, abych jí připomněla, že mi má poslat ty materiály.

Moje tělo zaprotestovalo. To bylo to trknutí. Tím, že se učím tělu naslouchat, jsem zachytila tlak v břiše. Tím mě tělo upozornilo, že se děje něco, co se mi nelíbí. Ano, kdybych jí vyhověla, šla bych proti sobě. Upozadila bych sebe. Tak jak jsem to dělávala dříve, naprosto běžně a samozřejmě. Vůbec mi to tehdy nepřišlo divné.

Když jsem v sobě měla jasno, bylo pro mě lehké tuto prosbu odmítnout bez pocitu viny. Ano, tohle je důležité. Umět odmítnout bez pocitu viny.

Já neodmítám jí, jen tím odmítnutím potřebuji naplnit svoji potřebu. Zde to je potřeba odpovědnosti za sebe, ne za druhé. Neodmítám ani spolupráci, jen nechci vyhovět její prosbě, protože v tom vnímám, že ONA svoji odpovědnost za včasné poslání materiálu, přesunula na MĚ.

Cítila jsem velkou úlevu a vděčnost za to, co mě učí nenásilná komunikace. Díky tomu pomalu odbourávám napětí a vždy přítomný stres v těle. Ono by se řeklo, že je to takové „malé nic“. Ale kolik já jich v sobě měla! Jak zcela automaticky jsem hlídala různé termíny, které se mě vůbec netýkaly.

Jak mně se ulevilo, když se o ty „malé nic“ nestarám. A tělo mi to dává také najevo. Je uvolněnější a letité potíže se zatuhlými trapézami jsou ty tam. Cítím se svobodněji, volněji a s lehkostí kráčím životem.

Komunikace je poslední dobou moje oblíbené téma.

Šla jsem do lékárny koupit si náplast.

Dobrý den, chtěla bych prodyšnou náplast.“

Nerozumím.“

No, polštářkovou náplast, která je prodyšná.“

Nerozumím slovu prodyšná.“

Aby mi rána pod náplastí dýchala. Když se mi na ni dostane voda, tak bude rána vlhká. U neprodyšné náplasti by se tam voda nedostala.“

Začínala jsem v sobě cítit zmatek. Jaká slova používají lékárníci, když tomuhle nerozumí? Třeba slovo prodyšná není to správné. Třeba je správně slovo smáčivá (opak nesmáčivé). Ale to už se ke mně blížila lékárnice s krabičkou náplastí v ruce. A co stálo na krabičce? PRODYŠNÁ. Jenže velikost byla asi tak na koně a ne na můj prst.

Máte nějakou menší?“ a ukázala jsem bolavý zalepený prst, jak asi velikou potřebuji.

Znovu odešla a po chvíli se vrátila s jinou značkou a menší velikostí. Hned mi ukazovala, že na krabičce je napsáno Prodyšná. Jo, ale taky tam bylo napsáno, že polštářek je napuštěn hojivou mastí.

Já bych ale potřebovala prodyšnou náplast se suchým polštářkem, aby byla rána v suchu, krytá a dýchala.“

Nemáme!“

Možná mi paní lékárnice nerozuměla, protože jsem hned na začátku neřekla úplně přesně, co opravdu potřebuji. Nevím. Aspoň jsem si to natrénovala.

V jiné lékárně jsem to ze sebe vysypala naráz, ukázala prst a dostala ihned to, co jsem potřebovala.

Inu kouzlo komunikace.

Categories: osobní rozvoj, vztahy

IMG_5586 – Panoramatická fotografie

„Odvaha neznamená nemít strach – nýbrž schopnost nenechat se jím ochromit“

Paulo Coelho

Já chci hermelín“, pravil tichým hlasem asi desetiletý klučina.

Přisedl si s maminkou k našemu stolu v jedné horské boudě. Venku právě začalo chumelit, byl to první sníh tohoto ročního období. Uvnitř bylo teplo a útulno.

Máš rád nakládaný hermelín?“, otázala se ho má kamarádka.

Já taky,“ dodala po tom, co kývnul hlavou, že ano.

Mají rýži s masem, to si dáš, viď?“ navrhla mu maminka. „Potřebuješ něco teplého do žaludku,“ pokračovala.

Já chci hermelín,“ pravil klučík už trochu silnějším hlasem. Jako by si dodal odvahy, když mu nějaký dospělý porozuměl.

Ale měl by sis dát něco teplého,“ trvala na svém maminka.

Děti vnímají teplo jinak,“ pravila jen tak mimochodem kamarádka.

A co si tedy klučina dal? Nevím.

Hermelín

Posléze jsme zjistily, že k chlapci a mamince patří ještě tatínek se psem, stojící u dveří. Protože se uvolnil stůl vzadu v místnosti, celá rodina se tam přesunula. Proto nevím, jak to nakonec dopadlo.

Nenásilná komunikace nás učí respektovat potřeby nejen své, ale i potřeby těch ostatních. To znamená i dětí. Protože potřeby máme všichni stejné, bez rozdílu věku, pohlaví, rasy,…

Znám to z vlastní zkušenosti. Když byly děti malé, také jsem rozhodovala za ně. Já jsem přece byla ta velká a zkušená, na rozdíl od nich. Nutila jsem dětem teplé mikiny a ony si je hned za rohem sundávaly. Nedůvěřovala jsem jejich potřebám tepla. A co já mohla vědět o tom, jak hodně je jim teplo nebo zima? Mocensky jsem rozhodla – to byla násilná komunikace. Jakkoliv mi může být divné, že venku je zima, ale on bundu nechce, učím se to respektovat. Možná si potřebuje udělat vlastní, nepřenosnou zkušenost.

Přitom i malé dítě je schopné se rozhodnout a přijmout odpovědnost za své rozhodnutí. O tom už jsem psala i v článku Půjdeš sama nebo chceš jet v kočárku?

Kdybych znala principy nenásilky dříve, mohlo být dětství mých dětí pohodovější a klidnější. Také by si odnesly mnohem dříve do života důvěru v sebe a odpovědnost za svá rozhodnutí, hodnoty, o které se v životě mohou opírat.